Ale ve většině rodin − dokonce i těch moderních, progresivních a mladých – se otcové stále považují za superhrdiny poté, co vymění špinavou plenu jednou týdně.
Navíc jsou považováni za takové svými manželkami, přáteli a příbuznými. „To je borec, že pomáhá!“ − chválí ho, jako by to bylo tříleté dítě, které nasypalo krmivo pro kočky mimo mísu.
„Náš tatínek je po práci velmi unavený, takže ho s ničím nezatěžujeme,“ je velmi častým rodinným mottem mladých rodičů. Tato ospravedlňující fráze také zní, jako by se jednalo o otázku nešťastného dítěte, a nikoli dospělé osoby, pro kterou je únava normální věcí.
„Abychom nerušili otce, spíme odděleně s dítětem v jiné místnosti,“ říkají ženy, které z nějakého důvodu nepovažují své manžele za svéprávné (a zodpovědné) rodiče svých dětí.
„Ale on nám pomáhá o víkendech,“ odpovídají mladé matky, které spolu se svými manžely žijí sedm dní v týdnu. Ale za co? Za to, že celý týden klidně spal, odpočíval po práci a měl večeři s výborným jídlem? Za to, že případně několikrát umyl nádobí?
Myslím si, že otcové, kteří jsou v komunitě NE, to budou číst neradi. V každém případě v to doufám.
Protože muž se stává otcem, ne když má čas nebo touhu chodit s dítětem, ne když vstane k dítěti v noci (aby ho dostal z postýlky, předal ho matce a okamžitě tvrdě usnul) a ne když je mu to pohodlné. Nedá se nic dělat, ale otcovství, stejně jako mateřství, je práce na 24 hodin.
Tak pojďme přestat chválit tatínky, kteří vstanou v noci, chodí, koupají ho, krmí, hrají si s ním a dělají všechno stejně jako máma. Zejména v raných fázích rodičovství, kdy oba rodiče začínají tvořit model interakce s dítětem. Neexistuje žádná speciální ženská práce, s výjimkou kojení, a vše, co se týká péče o dítě, je věcí dvou lidí.
Víte, že existují trička pro otce, na kterých je napsáno: „Já nejsem hlídač dětí, já jsem rodič!“, Takže je čas, aby se tato mantra stala mezinárodním otcovským sloganem. Protože věta: „To je borec, on pomáhá!“ je ostudná.