Ve většině rodinách – dokonce i moderních, i progresivních a mladých – se otcové stále považují za superhrdiny poté, co jednou týdně vymění špinavou plenu.

Vždy se mi zdálo, že názor, že „péče o děti je ženská záležitost“, byl rozšířen hlavně v České republice a sousedních zemích, ale nedávno jsem narazila na text Clintona Edwardse, otce tří dětí, který napsal, že není nutné vztyčovat památníky otcům, kteří se podílí na výchově svých potomků.

Edwards uvedl, že jeden den brzy ráno, když se chystal jít do práce, řekl své ženě něco jako: „Měla bys mi být vděčná, že vstávám k dítěti v noci, většina otců to nedělá.“ Na to mu žena poradila, aby už to nikdy neříkal. „Protože z tvých slov vyplývá, že jsi něco víc. Že bych tě měla líbat pokaždé, když vstaneš v noci. Ale je to přece i tvoje dítě,“ odpověděla mu.

On se vyděsil a tiše odešel do práce, nakonec otec několika dětí přiznal, že raději mlčel, aby neřekl něco nevhodného.

Cestou do kanceláře ho něco osvítilo a rozhodl se přehodnotit svůj postoj ohledně pomáhání své ženě. A postupně se přestal ohlížet na zkušenosti svých přátel, z nichž mnozí se péče o děti neúčastnili, a nakonec zaujal pozici: „Nejsem pomocník, ale jsem rodič.” Šťastný konec.

článek pokračuje na další stránce…

xx_xx

Ale ve většině rodin − dokonce i těch moderních, progresivních a mladých – se otcové stále považují za superhrdiny poté, co vymění špinavou plenu jednou týdně.

Navíc jsou považováni za takové svými manželkami, přáteli a příbuznými. „To je borec, že pomáhá!“ − chválí ho, jako by to bylo tříleté dítě, které nasypalo krmivo pro kočky mimo mísu.

„Náš tatínek je po práci velmi unavený, takže ho s ničím nezatěžujeme,“ je velmi častým rodinným mottem mladých rodičů. Tato ospravedlňující fráze také zní, jako by se jednalo o otázku nešťastného dítěte, a nikoli dospělé osoby, pro kterou je únava normální věcí.

„Abychom nerušili otce, spíme odděleně s dítětem v jiné místnosti,“ říkají ženy, které z nějakého důvodu nepovažují své manžele za svéprávné (a zodpovědné) rodiče svých dětí.

„Ale on nám pomáhá o víkendech,“ odpovídají mladé matky, které spolu se svými manžely žijí sedm dní v týdnu. Ale za co? Za to, že celý týden klidně spal, odpočíval po práci a měl večeři s výborným jídlem? Za to, že případně několikrát umyl nádobí?

Myslím si, že otcové, kteří jsou v komunitě NE, to budou číst neradi. V každém případě v to doufám.

Protože muž se stává otcem, ne když má čas nebo touhu chodit s dítětem, ne když vstane k dítěti v noci (aby ho dostal z postýlky, předal ho matce a okamžitě tvrdě usnul) a ne když je mu to pohodlné. Nedá se nic dělat, ale otcovství, stejně jako mateřství, je práce na 24 hodin.

Tak pojďme přestat chválit tatínky, kteří vstanou v noci, chodí, koupají ho, krmí, hrají si s ním a dělají všechno stejně jako máma. Zejména v raných fázích rodičovství, kdy oba rodiče začínají tvořit model interakce s dítětem. Neexistuje žádná speciální ženská práce, s výjimkou kojení, a vše, co se týká péče o dítě, je věcí dvou lidí.

Víte, že existují trička pro otce, na kterých je napsáno: „Já nejsem hlídač dětí, já jsem rodič!“, Takže je čas, aby se tato mantra stala mezinárodním otcovským sloganem. Protože věta: „To je borec, on pomáhá!“ je ostudná.

Zanech stopu

Please enter your comment!
Please enter your name here